Zemětřesení na trhu spotřebitelských úvěrů

Mělo by se především zamezit stávající praxi, kdy někteří dlužníci zabředávají do dluhové pasti, protože mají při sjednávání obchodu omezený nebo nulový přístup k informacím o podmínkách poskytnutí úvěru.

Zákon představuje plné promítnutí směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/45/ES o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS do našeho právního řádu. „Jedná se o důležitou oblast právní úpravy, jejíž význam roste úměrně tomu, jak se vyvíjejí různé nové formy spotřebitelských úvěrů a jak roste zadluženost domácností,“ řekl při projednávání zákona Ministr průmyslu a obchodu ČR Vladimír Tošovský.

První zásadní změnou je právě výčet informací, které musí klient před uzavřením smlouvy obdržet od poskytovatele úvěru – to by mělo v praxi zajistit, že nebude docházet k uzavírání smluv neodpovídajících potřebám a finančním možnostem žadatelů. Informace musí být uvedené dle závazných forem (tj. formulářů) a poskytnuté na trvalém nosiči. Novinkou je zejména to, že celý text musí být stejně výrazný a komplexní (žádné informace pod čarou, žádné dodatky drobným písmem, žádné přílohy se zásadními informacemi). Samozřejmostí je přesné uvedení roční procentní sazby nákladů (RPSN), stejně jako výše a četnost jednotlivých splátek. Klient nově nabývá právo od smlouvy odstoupit, a to až do 14 dnů od jejího uzavření. Za tento krok nesmí být druhou stranou nijak sankcionován. Tím pádem dlužník získává dost času prostudovat podmínky a zvážit, zda je pro něho půjčka výhodná a především zda ji dokáže ufinancovat.

Tento krok však nezbavuje věřitele odpovědnosti, naopak. Poskytovatel má nově povinnost prověřit úvěruschopnost a finanční možnosti žadatele. Půjčování velkých částek sociálně slabým obyvatelům či rodinám za velký úrok (tedy lichva), u nichž je předem jisté, že nastanou s umořováním věřitele, proto bude nově bráno jako zásadní pochybení poskytovatele.

Další změnou je, že spotřebitelé budou moci předčasně splatit část úvěru nebo celý úvěr a tento úkon jim dává právo požadovat poměrné snížení celkových nákladů úvěru a nákladů za zbývající dobu platnosti smlouvy. Na druhou stranu však zákon přiznává věřitelům možnost účtovat si za tuto transakci odškodnění ve výši objektivně odůvodněných a spravedlivých nákladů spojených s předčasným splacením úvěru.

Zákon se však nevztahuje na všechny úvěry. Z jeho působnosti jsou vyloučeny úvěry na bydlení (hypotéky), všechny půjčky pod 5.000 Kč a nad 1.880.000 Kč, úvěry na splacení a refinancování úvěru. Dále také nájemní smlouvy, resp. leasingové smlouvy, které po uplynutí určité doby nestanoví právo nebo povinnost převodu vlastnického práva, a jedná se o smlouvy, u kterých není stanoveno právo nebo povinnost odkupu předmětu smlouvy ani ve smlouvě samotné, ani v jiné samostatné smlouvě. Působnost zákona se rovněž nebude vztahovat na půjčky nebo úvěry, které nabízí zaměstnavatel svým zaměstnancům jako vedlejší činnost, a to v případě, že jsou poskytovány bez úroků, nebo s roční procentní sazbou nákladů nižší, než jsou sazby obvykle nabízené na trhu.

Zákonodárci si od dokumentu slibují zavedení nových pořádků na úvěrovém trhu, který v posledních letech využíval stále větší počet českých domácností. Ačkoliv se mohou některé úvěry prodražit kvůli zvýšeným nárokům na jejich poskytovatele (jedná se především o nebankovní finanční instituce, neboť banky již nyní věnují kredibilitě svých klientů velkou pozornost), tak zejména důraz na dosažitelnost nezkreslených informací a zvýšení možnosti v klidu posoudit, zda MÁM či NEMÁM na to vzít a splatit daný úvěr by měl velmi rychle přinést ovoce, minimálně v podobě snížených nákladů na mandatorní výdaje, exekuce, případně v poklesu drobné kriminality, ke které se tradičně uchylují hlavně lidé ve hmotné nouzi.